Historie obce

Asi 2 km na jih ústí od Žbánského potoka do Ohárky, po obou stranách mohutné strže v předvěkých již dobách opukou vybrázděné, rozkládá se tato dědina – Veltěže.

Zdejší útvar má geologický název „vrstvy teplické“. Jsou to mladé opuky, pozdější než Bělohorské. Opuky tyto se střídají s vrstvami slínu, a jinými vápencovými vrstvami. Nade vsí se nalézá hojně hlíny cihlářské. Pod ní směrem k Ohři jsou bělky. Však nad samou vsí počíná pod Bytinami nové mohutné pásmo cihlářské hlíny a táhne se přes Slavětín skoro až ke Kystře.

Dolejší část katastru Veltěžského náleží již k nížině. Nadmořská výška obce je 183 mnm.

Z čeho vzniklo jméno Veltěže, se neví. V některých starých záznamech pojmenovány Veltěže , jakožto Veltěže u Kystry. Výraz Veltěž v staročeštině označoval někoho, kdo mnoho pracoval nebo získával.

Obyvatelstvo jest tu od časů nejdávnějších národnosti české.

O dávném, již prehistorickém obydlení katastru Veltěžského svědčí časté nálezy předmětů kultury předvěké, s nimiž se shledáváme v muzeu Pražském a v Lounech. Stopami dávnověké osady zdejší jsou neolitické nálezy z dob nejstarších bronzů, dále nálezy na cestě k Blšanům, na východě náušnice, náramky, hroby laténské a jámy kulturní. Novověký již nález učiněn roku 1790, kdy na tak zvaném zámečku /zastavěná výšina na severovýchodě/ byl vykopán hrnec starých peněz a nedaleko odtud nalezen starý sklep se železnými dveřmi.

První listinnou zprávou o Veltěžích uvádí Erben ve svých „Reg.reg.Boh.“, dle níž roku 1227 náležely mocnému klášteru Benediktínek Klášter u sv. Jiří na hradě Pražském.

Později dostaly se Veltěže samé koruně královské, až do roku 1274 dány byly biskupům Pražským a zůstaly jim ještě za prvního arcibiskupa Pražského, Arnošta z Pardubic, který je 16. října 1347 s jiným ještě zbožím vyměnil na doživotí s p. Sezimou z Rožmitálu za polovic hradu.

Z dalších pánů, kteří měli zde části majetku, ke konci 14. století je Jindřich z Lipé a Dubé na Dražicích a před válkami husitskými Pražský arcibiskup Konrád.

Dne 7. června 1419 zapsal arcibiskup Konrád majetek zdejší se vším okolním příslušenstvím Ryktéři z Polenska. Poněvadž tu nebylo dědiců, aniž jakého dalšího potomstva rodu „z Polenska“, král Vladislav II. dal je listem z 12. dubna 1475 Albrechtu z Kolovrat a synu jeho Janovi na Novém hradě.

Kolovratům náležel majetek zdejší až do 11. ledna 1571, kdy Jan z Kolovrat prodal Veltěže s vinicemi a velkým rybníkem Šebestiánu z Vršovic na Touchovicích za 950 kop grošů míšenských. Nástupcem byl Volf starší z Vršovic. A dále pak druhý syn jeho, Jan Ilburg z Vršovis který byl v noci ze 16. na 17. ledna 1604 zavražděn Hanušem Vilémem Kostomlatským z Vršovic.

Veltěže připadly í dětem zavražděného Jana Ilburga z Vršovic a pánem tohoto statku stal se Volf, řečený mladší z Vršovic. Týž účastnil se velice činně vzbouření stavů českých roku 1618. Za to statky jeho (Veltěže a Obora) vzaty 26. července 1622 od královské komory za pokutu .

Však teprve roku 1654 uvedením právním královské komoře připadly, Obora a Veltěže za 20.075 kop míšenských odhadnuty a královskému panství Krušovickému přiděleny. Avšak vedle císařské resoluce za den 6. února a 13. července 1658 v nové sumě odhadné 17.347 kop míšenských, bratřím Linhartům z Neuenburka Adamovi a Vilémovi Václavovi statky Veltěže a Obora dědičně postoupeny.

Bratří Linhartové však brzy prodali spojené tyto statky a to již 3. února 1660 Silvii Kateřině, markrabí z Baden Badenu (panovnický rod v říši Německé).

Roku 1680 celé Veltěže vymřely strašným morem, jakého nebylo od paměti lidské. Třetí vylidnění zažily Veltěže za hrozného moru v roce 1713. (První bylo po třicetileté válce roku 1648).

Po ní dědil statky tyto její manžel, Leopold, markrabí z Baden Badenu, císařský polní zbrojmistr, v jehož rodě Veltěže se s panstvím Vršovickým udržely až do roku 1783.

Roku 1761 zemřel jeden z dědiců jeho Ludvík Jiří z Baden Badenu. Týž byl dvakrát ženat. Poněvadž syn jeho Karel Ludvík Damian záhy zemřel, stala se dědičkou dcera Alžběta Augusta z prvního manželství. Též zůstala svobodnou a postoupila všecka panství strýci svému Janu, říšskému knížeti za Švarcenberků, dne 22. července 1783.

Alžběta Augusta ze Švarcenberků, markraběnka z Baden Badenu zemřela v 63 letech věku, dne 7. ledna 1789.

Od té doby trvá zdejší velkostatek v rukou knížecího rodu Švarcenberského až do pozemkové reformy roku 1924.